Vítejte na stránkách trpasličích drsnosrstých jezevčíků Chrudoše a Prcka. Všechno začalo tím, když spolu jejich páníčci Pavlína a Pavel začali bydlet v Brně, v bytě na Kamenném vrchu. Po pár měsících společného bydlení jim začalo být smutno po nějakém chlupáčovi a tak začali přemýšlet o tom jakého pejska si pořídí. Oba dva jsme v minulosti mívali jezevčíky, ale jeden dlouhosrsté standardní a druhý hladkosrsté standardní nebo trpasličí, samozřejmě, že byli vždy bez rodokmenu. Měli jsme vlastně tři podmínky, musí to být jezevčík, musí být malinký natolik, aby se dal převážet na kole a musí to být fenečka. A jelikož už jsme nechtěli jezevčíka ani krátkosrstého ani dlouhosrstého, tak jsme vybrali drsnosrstého trpaslíka nebo králíka.

Začali jsme usilovně pátrat po všech inzerátech, ale po měsíci snažení  nám bylo jasné, že trpasličího jezevčíka bez rodokmenu neseženeme, tak jsme začali pátrat po jezevčíkovi s rodokmenem, měli jsme pocit, že jezevčíků je tak málo, že už snad žádného neseženeme, pokaždé,když jsme zavolali na nějaký inzerát, byla už všechna štěňata zadaná, nebo prodaná, až jednou v úplné beznaději zavolal Pavel na inzerát a na druhé straně telefonu se ozvalo, že mají volnou  fenečku a možná bude i králičí. Nevydrželi jsme to a asi po týdnu jsme se vypravili do Předměřic nad Jizerou se na ni podívat, vůbec nám nevadilo, že je to přes celou republiku a když jsme ji uviděli, bylo nám jasné, že nechceme žádnou jinou. S paní Pohankovou jsme se domluvili, že jakmile bude mít 8 týdnů a bude naočkovaná, tak si pro ni přijedeme. A tak jsme si v půlce dubna přivezli Emilku. Jméno, které jsme si pro ni sice vymysleli sami, na přání paní Pohankové, jí vydrželo asi 3 týdny, pořád spinkala nebo jedla, a tak častá odpověď na otázku co dělá Emilka, bylo „má chrupoš„ no a od toho už nebylo daleko k tomu jí začít říkat Chrudoš. Když jsme si ji odváželi, tak jsme paní Pohankové říkali, že s ní určitě nebudeme chodit na výstavy, ani na zkoušky, protože o tom nic nevíme, ani nejsme myslivci, zkrátka že chceme jen chlupatého psího miláčka. Ale znáte to, stačilo zajít na pár výstav, jenom se tak podívat a už to bylo, navíc když nám všichni říkali jak moc je pěkná, tak jsme ji přihlásili na první výstavu, výstaviště máme pod kopcem, tak to nebylo daleko, a říkali jsme si že za zkoušku to stojí. Emilka dostala V2 a tím to začalo. Když už jsme tedy začali jezdit na výstavy, řekli jsme si že ji alespoň uchovníme, protože štěňátka jsme určitě chtěli, ale narazili jsme na problém co zkoušky. Nejdříve jsme chtěli dát Chrudoška někomu na výcvik, aby s ním zkoušky udělal, ale při představě, že by jsme byli měsíc bez něj, jsme tuto myšlenku zavrhli a začali vymýšlet jinou variantu. Na internetu na stránkách Klubu chovatelů jezevčíků jsme našli zmínku o tom, že paní Hájková pořádá výcvikový tábor pro jezevčíky začátečníky a začátečníky páníčky, kteří nemají zkušenosti a možnost svého jezevčíka na zkoušky připravit. To bylo to co jsme hledali, všechno si s našim Chrudoškem zkusit sami.

Musíme říct, že přístup paní Hájkové a všech cvičitelů na táboře byl fantastický, celý týden pejsci tvrdě trénovali a probouzeli v sobě jejich přirozené lovecké pudy. Z našeho Chrudoška jsme byli úplně nadšeni, pracovala s takovou chutí, do nory šla úplně samozřejmě a na lišku štěkala jako na největšího nepřítele, nakapaná barva jí také moc voněla a to že na stopě zajíce nebo srny štěká jako zběsilá jsme věděli už před tím, když nám párkrát zmizela na procházce někde ve křoví a vracela vždycky za pár minut (měla strach abychom ji neutekli ).

Z tábora jsme odjížděli nadšení, Chrudoš absolvoval 3 zkoušky a všechny v první cenně a norování za 84 b..

Když jsem to psala paní Pohankové byla nadšená a moc hrdá na svoje „děcko“. Jenže jak už to bývá, na táboře měla většina lidí co tam byla víc než jednoho pejska a z jejich vyprávění jsme dostali pocit, že i Chrudoškovi bude lépe, když bude mít kamarádku, no a tak jsme se v srpnu jeli podívat do Tábora k paní Martínkové na poslední volnou fenečku, co ještě měla no a nazpátek do Brna jsme už jeli s ní.

Je pravda že s námi Chrudoš asi 14 dní nemluvil, jak už to tak u tvrdohlavých jezevčíků bývá, ale za chvíli se skamarádily a teď už jsou nerozlučná dvojka. Druhá fenečka se jmenuje Fila, ale připadalo nám to naprosto nemyslitelné jí tak říkat a protože to byl takový prcek proti Chrudoškovi, tak už jí to zůstalo. I když jsou teď už stejně velké, je to zkrátka Prcek. I Prcek se s námi naučil jezdit na kole, ale zjistili jsme že není jezevčík jako jezevčík, Prcek je zkrátka pořád takové děcko, stále potřebuje pozornost a blízkost páníčků, všude musí být první, mít Chrudoška pod kontrolou a neustále ze sebe dělat šašíka.

Měli jsme docela strach jak bude zvládat samostatnost na lovu, ale Prcek mile překvapil, dokonce je ostřejší než Chrudošek, když najde ježka, hnedle si jej nacpe do mordy a nejraději by si jej odtáhla domů do pelíšku. Vůbec jí nevadí, že má tvrdé bodliny a je plný blech. A tak i Prcík úspěšně absolvoval výstavy a zkoušky z výkonu.